Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 09/30/2015
Spisová značka: 7 Tdo 935/2015
ECLI: ECLI:CZ:NS:2015:7.TDO.935.2015.1
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
Heslo: Důvody dovolání
Dotčené předpisy: § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř.
Kategorie rozhodnutí: D
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
-
II. ÚS 3639/15
JUDr. Radovan Suchánek
odmítnuto
07/07/2016

7 Tdo 935/2015-26
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl dne 30. září 2015 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného V. M. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2015, sp. zn. 67 To 103/2015, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 44 T 54/2014, takto:


Podle § 265i odst. l písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .

Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 2. 2015, sp. zn. 44 T 54/2014, byl obviněný uznán vinným přečiny ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, a výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkových zjištění soudu I. stupně dopustil tím, že (zkráceně uvedeno) dne 4. 5. 2014 kolem 12.02 hodin v P., u přechodu před budovou Mánes, nejdříve slovně vulgárními výrazy napadal V. K., a když tato chtěla věc telefonicky nahlásit na Policii ČR, se záměrem jí zamezit v pokračování telefonování, uchopil ji za pravou ruku v lokti a snažil se jí mobilní telefon vytrhnout, a když se mu to nepodařilo, uchopil ji za levou ruku, kterou jí zkroutil a poté ji nakopl do hýždí, čímž jí způsobil nekomplikovanou zlomeninu horního konce levé kosti vřetenní, bolesti v oblasti levé hýždě a nad křížovou kostí, přičemž tato zranění si vyžádala léčení V. K. v trvání 5 týdnů. Za tyto přečiny byl obviněný odsouzen podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu v trvání 2 roků. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto také o uplatněných nárocích na náhradu škody.

Proti citovanému rozsudku podal odvolání obviněný s tím, aby bylo trestní stíhání zastaveno nebo věc postoupena přestupkovému orgánu, a v jeho neprospěch také státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, která se domáhala právního posouzení jednání obviněného též jako přečin vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku. Z podnětu odvolání státní zástupkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 4. 2015, sp. zn. 67 To 103/2015, podle § 258 odst. 1 písm. d), e) tr. ř. zrušil rozsudek soudu I. stupně v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. pak nově sám rozhodl ve věci tak, že na stejném skutkovém základě uznal obviněného, vedle přečinů jimiž jej uznal vinným již soud I. stupně, vinným navíc také přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku. Podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku jej pak za tyto tři přečiny odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 3 let s tím, aby podle svých sil nahradil způsobenou škodu. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 1 tr. ř. rozhodl také o uplatněných nárocích na náhradu škody. Odvolání obviněného odvolací soud zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.

Proti rozsudku soudu II. stupně podal obviněný řádně a včas dovolání, opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) a g) tr. ř. V rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. uvedl, že ve věci rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen, když vyrozumění o jednání odvolacího soudu bylo podepsáno předsedou senátu JUDr. P. Benešem, ale jednání odvolacího soudu vedl předseda senátu JUDr. J. Pytloun, o jehož obsazení místo JUDr. P. Beneše a změně není v rozvrhu práce Městského soudu v Praze žádná zmínka. Podle obviněného tak změna soudce nemá žádnou oporu a došlo tak k nesprávnému obsazení soudu a odnětí zákonného soudce.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak obviněný spatřuje v tom, že ve věci je absence „patřičných důkazů“ a neexistuje žádný přímý důkaz, např. kamerovým záznamem, že by spáchal činy kladené mu za vinu. Kroucení a tím zlomení ruky, že dokazuje pouze poškozená svým tvrzením a má být podporována znaleckým posudkem (pozn. obor zdravotnictví, odvětví soudní lékařství), přičemž soud považuje za usvědčující důkazy také výpověď zasahujícího policisty nstržm. P. H. a listinné důkazy, které s tím mají korespondovat. Žádné takové listinné důkazy ale podle obviněného neexistují, uvedený policista také nebyl svědkem žádného násilí a podle jeho výpovědi žádné fyzické napadení a zranění ani poškozená neuváděla. Přesto soud I. stupně jeho výpověď považuje za usvědčující. Obviněný nesouhlasí ani s argumentací tohoto soudu, že není důvod nevěřit poškozené, tuto argumentaci považuje za nedostatečně odůvodněnou a podle jeho názoru poškozená vypovídala ze zloby vůči němu se záměrem mu uškodit, a nebyla schopna ani specifikovat své požadavky vůči němu, pro které jej pronásledovala po P.. Znalecký posudek, že pak přisvědčuje poškozené, když znalec uvedl, že jinak než podle její výpovědi se zranění stát nemohlo a vůbec nepřipustil jiný možný způsob jeho vzniku. Odvolacímu soudu pak vytýká, že mu klade k tíži další přečin, aniž by k tomu uvedl nějaké úvahy a konkrétní důkazy, což, stejně jako postup soudu I. stupně, považuje za „excesivní provedení volného hodnocení důkazů“ a projev averze soudu vůči němu. Je toho názoru, že chybí jednoznačné prokázání jeho viny a nelze tak uzavřít, že to byl právě on, kdo způsobil poškozené zranění, že by se dopustil více kopanců než jednoho zachyceného na videozáznamu a poškozené vyhrožoval (vydírání) či veřejně ji zostuzoval (výtržnost). K tomu poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 888/14, s tím, že vykonané důkazy jsou v extrémním nesouladu se závěry soudů, které nedostatečně odůvodnily své závěry plné rozporů.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1, a soudu I. stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl tak, že trestní stíhání zastaví nebo jej zprostí obžaloby.

Státní zástupce nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k podanému dovolání uvedl, že námitka nesprávného obsazení soudu není důvodná, protože obsazení senátu odvolacího soudu odpovídalo rozvrhu práce co do jeho členů, a obviněný tak nebyl odňat svému zákonnému soudci bez ohledu na to, kdo vystupoval jako předseda senátu. Námitky v rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak podle státního zástupce neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu, jsou proto z hlediska dovolacího přezkumu bez významu, a ve věci nelze dovodit ani existenci tzv. extrémního nesouladu, když obvodní soud velmi pečlivě a logicky vysvětlil, proč akceptoval verzi poškozené. Navrhl proto, aby bylo dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Nejvyšší soud zjistil, že námitky obviněného v rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. sice odpovídají tomuto důvodu dovolání, ale jsou zjevně neopodstatněné. Naplnění tohoto důvodu dovolání, tj. že ve věci rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen, spatřuje obviněný v tom, že jiný předseda senátu podepsal vyrozumění o veřejném zasedání a jiný předseda senátu pak řídil veřejné zasedání odvolacího soudu.

Základní právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), je především ochranou proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu. Osoba soudce ve složení senátu musí být proto jistá předem. Jak vyplývá již z napadeného rozsudku odvolacího soudu, v daném případě se senát odvolacího soudu skládal jak z JUDr. P. Beneše, tak i JUDr. J. Pytlouna a žádný z těchto soudců nebyl z rozhodování vyřazen tím, že by byl nahrazen soudcem jiným. Obviněný nenamítá, že by byl senát odvolacího soudu obsazen v rozporu s rozvrhem práce soudu, ale že o změně předsedy senátu není v rozvrhu práce soudu žádná zmínka. Spatřuje-li tedy obviněný porušení práva na zákonného soudce pouze v tom, že daný soudce byl členem senátu rozhodujícím o jeho odvolání, ale nebyl předsedou senátu, není tato námitka způsobilá naplnit důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., protože Listina garantuje právo na zákonného soudce a nikoli právo na zákonného předsedu senátu, když případná změna v osobě předsedy senátu nemůže vést k libovolnému či účelovému obsazení soudu, pokud se obsazení senátu nezmění. Podle § 26 odst. 2 zák. č. 6/2002 Sb. (o soudech, soudcích, …), rozhodovací činnost soudu vykonávají soudci. Předsedové senátu kromě rozhodovací činnosti též organizují a řídí činnost senátu. Podle § 127 odst. 2 tr. ř. při hlasování rozhoduje většina hlasů. Z uvedeného vyplývá, že soudci jsou si při rozhodování rovni a nehraje žádnou roli skutečnost, zda je soudce pouze členem senátu nebo jeho předsedou. Podle čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí a jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat. Námitka obviněného v rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je tak zjevně neopodstatněná, protože ve věci rozhodl soud, který byl náležitě obsazen.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem zásadně namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., protože tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Z uvedeného je zřejmé, že námitky obviněného uplatněné v rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, protože nesměřují proti právnímu posouzení skutku, ale jsou výhradně zaměřeny proti úplnosti dokazování a správnosti hodnocení důkazů soudy. Obviněný totiž namítá, že mu trestná činnost provedenými důkazy nebyla prokázána, když výpověď poškozené je nevěrohodná, i ostatní důkazy jsou podle jeho názoru k prokázání jeho viny nedostatečné a soudy je nesprávně hodnotily. Zjevně tak zaměňuje dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, kterým nelze napadat skutková zjištění, ale toliko správnost jejich právního posouzení, za další odvolání, ve kterém uplatnil v podstatě shodné námitky.

Nejvyšší soud se v zájmu zachování spravedlivého procesu proto zabýval věcí pouze z hlediska existence tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, který obviněný namítá s poukazem na příslušné rozhodnutí Ústavního soudu. Argument o extrémním nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, používá Ústavní soud k odůvodnění své rozhodovací praxe, při které z podnětu ústavních stížností výjimečně zasahuje do rozhodnutí obecných soudů. Jak lze vyvodit z jeho dosavadní judikatury, Ústavní soud vymezil v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces a v důsledku toho byl nutný zásah Ústavního soudu. Do první skupiny takových vad náleží tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. O žádný z těchto případů vad důkazního řízení se ale v této trestní věci nejedná.

Obviněný namítá, že soud I. stupně nesprávně za usvědčující důkaz považuje výpověď poškozené, a s touto výpovědí korespondující znalecký posudek, svědectví zasahujícího policisty a listinné důkazy. Nelze ale přisvědčit jeho tvrzení, že znalec v podstatě nekriticky přisvědčil verzi poškozené a nepřipustil možnost jiné verze vzniku zranění, protože znalec mechanizmus vzniku objektivně zjištěného zranění poškozené (zlomeninu horního konce levé kosti vřetenní) prudkým torzním mechanizmem horního konce předloktí, hodnotí jako „nejspíše možnou příčinu jeho vzniku“ a prudké zkroucení levé ruky jako „dobře vysvětlující mechanizmus“ vzniku tohoto zranění. Vzhledem k obhajobě obviněného, že si poškozená mohla zranění způsobit jinak, pak také znalec při absenci jakékoliv oděrky, krevního výronu, či tržně zhmožděné rány v místě zlomeniny, považoval za „nepravděpodobné“, že by ke zranění mohlo dojít např. pádem na chodník. Nejedná se tedy o závěr zcela vylučující jinou možnost vzniku daného zranění, jak obviněný tvrdí v dovolání, ale o pravděpodobnostní závěr, který soudy správně vyhodnotily jako svědčící pro pravdivost výpovědi poškozené, že jí začal z ruky „rvát“ mobil, přitom jí zkroutil ruce a tedy jí i způsobil dané zranění. Obviněný popírá, že by poškozené ruku zkroutil, a doznává pouze jedno kopnutí do hýždí poškozené, které ostatně bylo zachyceno kamerovým záznamem a je tedy nezpochybnitelné. Výpověď policisty o tom, co k události sdělil obviněný v jeho přítomnosti, je přitom v podstatě v souladu s výpovědí samotného obviněného, a lze přisvědčit jeho námitce, že tato výpověď není usvědčujícím důkazem. Jedná se ale o námitku proti odůvodnění (viz § 265a odst. 4 tr. ř.) a tato pouze dílčí nesprávnost odůvodnění nemá žádný vliv na správnost závěru soudů o jeho vině. Vedle výpovědi poškozené, znaleckého posudku, a záznamu z kamerového systému zachycujícímu kopnutí poškozené, spolehlivě pro závěr o vině obviněného svědčí i zpráva o ambulantním ošetření ze dne 4. 5. 2014, ke kterému se poškozená z důvodu bolesti dostavila cca 8 hodin po události a kde byla mj. zjištěna daná zlomenina. Již při tomto vyšetření přitom poškozená uvedla, že byla napadena kopanci do hýždí a jak jí útočník poranil ruku. Toto časové zpoždění přitom znalec vysvětlil tím, že vzhledem k charakteru a místu zlomeniny (vlasová prasklina v horní části kosti vřetenní, která je kostí víceméně podpůrnou) poškozená zpočátku nemusela pociťovat bolest a nápadná bolestivost se mohla projevit až v průběhu několika hodin. Proto také není podstatná výpověď zasahujícího policisty, že si poškozená bezprostředně po činu nestěžovala na zranění a odmítla ošetření. Naopak toto odmítnutí ošetření poškozenou svědčí o tom, že neměla zájem nějak poškodit obviněného, a nechtěla si bezdůvodně stěžovat na potíže, které v dané době ještě nepociťovala. Jednání obviněného uvedené ve výroku o vině tak bylo spolehlivě prokázáno provedenými důkazy bez důvodných pochybností, a soud I. stupně své skutkové závěry dostatečně a logicky vysvětlil v odůvodnění rozsudku. Na tyto podstatné důkazy viny, a to bez výpovědi daného policisty, přitom poukázal již odvolací soud na str. 6 odůvodnění rozsudku.

V situaci, kdy obviněný neuvedl žádnou námitku proti právnímu posouzení skutku, ale toliko zpochybňoval jeho prokázání, a kdy Nejvyšší soud nezjistil ve věci namítaný extrémní nesoulad (rozpor) mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, přicházelo by v úvahu odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jako podaného z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. Vzhledem k tomu, že obviněný uplatnil také další námitky v rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., a tyto byly shledány zjevně neopodstatněnými, bylo o dovolání rozhodnuto tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto usnesení.

Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. září 2015

JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu